(Žirovnice 2010)
„Sorta
sviní! Je to sprostá sorta sviní! Nic víc,“ řval vzteky hospodskej na celej
výčep. Byl rudej jak rak. Jak spílal, tak prskal a čuráci a kundy se mu řinuli
z huby, jako voda z protržený hráze. Dupal, jako by chtěl udusit to náhlý
vzplanutí zla, který v něm dřímalo snad miliony let. Víc mu bejt nemůže. Pak si
konečně vzal ten krýgl a dotočil mi jedenáctku. Bylo načase. Byl sem vyschlej
jak důchodce.
„Neměl
si sem ten krám vůbec věšet,“ říkám mu.
„Vo
co ti de, čuráku?“ vyjel na mě. Žár hněvu svým dupáním zjevně neuhasil. Byl to
takovej malej čert. Bejvalej masňák. Ovarová hlava.Velký zvíře prej.
Měl
oválnej obličej, s červenýma tvářema. Stejně červenej měl i dlouhej rypák,
kterej byl zaraženej mezi vykulenýma očima. Každýmu říkal čuráku. Tý hospodě
jsme potom díky tomu začali říkat „U Čuráka“.
„Zdar,
vole. Nezajdem večer k Čurákovi na jedno?“
Někdy
jsme šli na pivo a Čurák měl prostě zavřeno. Prostě se mu nechtělo. Na dveřích
vždycky nechával vzkaz, proč si dneska po práci nemůžeme ožrat držky. Jednou
tam dokonce stálo „Divný datum.“ Tečka. Nic víc. „No neni to čurák?!“ napadlo
by vás v tu chvíli.
Měl
svý zdravotní neduhy. Po nějaký těžký autonehodě. Nepamatuju si přesně proč,
ale nesměl jíst maso a chlastat. Jenže to dělal. Takže mu bylo pořád blbě a
často byl kvůli tomu dost nasranej. A aby byl nasranej ještě víc, koupil do
hospody televizi. Poutač na hovna. Každej, kdo teď příde do týhle plesnivý díry,
by si nejradši ukroutil hlavu už ve dveřích. Pozdraví, objedná si pivo, sedne
si na prdel a začne čumět. Jako by těch sraček za ten den nebylo dost.
„Tebe
to jednou složí,“ povídám.
„A
dyť je to pravdááá. Dyť je to pravdááá. Vole! Tys to neviděl!? Tys to neviděl!?“
„Viděl.“
„Nooo!
Tak vidíš! Kurva!“
Kroutil
hlavou a jeho škraně se rozklepaly jako sloní uši. „Vole, proč je sem pouštěj
doprdele. Čuráky! Bordel! Kdo to bude živit?“ řval dál.
„Ty
někoho živíš,“ ptám se.
„Co
to meléééééš? Co to melééééš? Se na ně podívej. Doprdele! Ty budou dělat? Budou
dělat?“
Jednou
rukou se opřel o výčep, druhou o stěnu, nasadil kyselej ksicht a funěl.
„Tak
taky nedělej,“ říkám mu. „Nikdo to po tobě nechce.“
„Parchante
zasranej. Co ty víš? Co ty víš? Cucáku. Vy se toho ještě dočkáte, parchanti
zasraný. Vy ještě uvidíte, čuráci,“ a zase řval.
„Naleješ
mi ještě pivo, Jirko?“
„Di
doprdele!“ zaznělo mi v odpověď. Pak vzal půllitr, omyl ho vodou a strčil
vztekle pod pípu.
Začal
jsem čumět na televizi.
Zrovna
mě v ní nějakej kokot vehementně ujišťoval o tom, že jsem ještě v daleko větší
prdeli, než si vůbec myslim.
„Ty
si ještě nevzal svojí holku na super dovolenou ve svým skvělým fáru? Tak to ti
ho ale nevykouří! Uvědomuješ si to?“ Pak zase jiná přednáška, na téma životní cíle.
„Ty
sis ještě nezaložil rodinu a nekoupil barák? Ve dveřích tě nevítá geneticky
upravená žena a dva zasraně rozmazlený parchanti? Jakto? Jo aha. Ty si vlastně
v prdeli. Děláš ve fabrice, po práci chlastáš pivo a pak si ho večer vyhoníš u
porna. Takže na to vlastně nemáš. Nevěš hlavu, brácho!“ říká takovej sportovní
chlapík v ležérním manšestrovým saku a s kučeravýma vlasama.
Takovej
šik buzerant prostě. Položí ti ruku na rameno a gestama tvýho dlouholetýho
kámoše ti vyjeví celej ten fígl.
„Puč
si! Věř mi, Kemale. Jde o hovno. Skoro vůbec nemusíš splácet. Je to fakt cajk.
Můžeš klidně honit dál. Zaručuji ti, že si ho můžeš klidně urvat.“
Ten,
co ho poslouchá, má výraz, jako když se právě naučil srát diamanty.
„Díky,
Roberte, teď to všechno konečně vyřešim a stará bude spokojená.“
Pak
se chytnou vzájemně za ramena, smějou se, jdou někam za západem slunce a tam si
ho vyhoní.
No a
po těchhle oplzlých reklamách na štěstí, začíná snad nejoblíbenější seriál
všech fungujících českých rodin. Ulice. Tahle nekonečná hromada hnoje běží snad
už od doby kamenný. Zachycuje každodenní osudy běžnýho českýho dementa. Jediný,
co tam neni vidět, je, jak kdo vypadá při sraní.
A to
mě na tom právě nebaví, takže sem to nikdy neviděl. Dneska mám premiéru, ale
myslim, že se půjdu radši vysrat.
Objednám
si další pivo a letim. Dám si načas a chvíli čuchám svůj smrad.
Vrátim
se krásně vysranej a na stole se na mě směje další pivo.
Debiloviny
skončily a začínaj další debiloviny. Tentokrát si tam dámy a páni v róbách
vyměňujou úsměvy. Podávaj si ruce a objímaj se. „Lucka Bílá je prostě skvělá
ženská. Umí si úplně sama uvařit mlíko a vyluxovat pokojíček. A proto jí dávám
tuhle cenu, za nejlepší remix na Jardu Uhlíře,“ říká obří hlava, která je tak
obrovská, že se nevejde do kamery.
Pak
přiběhnou kozy a odnesou si cenu za nejlepší zpěvačku roku. Všichni tleskaj a
provolávaj sláva. Následujou rozhovory. U nich se střídaj nádherný lidi. Víc
nádherný lidi snad ani pro tenhle večer vybrat nemohli. Všichni jsou šťastný.
Fakt. Vážně je to prostě skvělý.
„Jirko,
nalej mi ještě,“ řvu na Čuráka.
Ten
se kymácí a dělá, že mě neslyší.
„Nedám
ti už. Di doprdele, Pihávku.“ Jeho oválnej obličej je zase rudej jako májovej
průvod.
„Si myslíš, že si sem přídeš a budeš dělat
chytrýho? Nic ti nenaleju. Táhni, ti říkám!“ Chvíli si něco remcá a za chvíli
mi na stole přistane další kousek.
Zprávy.
Konečně. Celý osazenstvo se určitě nemohlo dočkat týhle chvíle. Jsou tady
nejdůležitější události dnešního dne, který uvádí sexbomba Lucka Borhyová a
samozřejmě i její kozy. Než začalo tohle živý vysílání, musela vyhulit
minimálně patnáct ptáků, protože sem takhle naběhlý rty snad nikdy neviděl.
Lucka
má ale vážnej výraz. Možná má v prdeli kolík. Těžko říct, ale v tom bude něco
jinýho. No jo, já zapomněl, ve světě se totiž něco děje – a vole! Neni to
prdel. Fakt ne. Všichni jsme totiž v ohrožení. Zabije tě buď umělý žrádlo, nebo
terorista. Jenže to ti může bejt vlastně jedno, protože evidentně stejně
chcípneš v práci. Páni s kravatama se totiž dneska dohodli na tom, že slovo
důchod vymažou ze slovníku.
No a
pak nesmí chybět pár chytlavých obrázků z nějaký přírodní katastrofy. Podívej
se na tu svini přírodu, jak je ta děvka nebezpečná. Buď rád, že sedíš doma na
prdeli, ty debile. Na co si vlastně stěžuješ!
No a
nechybí kulervoucí reportáž o imigrantech, který se na nás řítí ze všech stran. Maj obrovský zuby, kterýma žerou sklo. Nesou sem všechny nemoci světa, smrdí a
určitě chtěj vomrdat naše manželky.
Zprávy
končí a zase běží reklama a zase je tam nějakej buzerant s úsměvem. Teď má
hnědý triko s krátkýma rukávama. Sympaťák. Takovej ideál správňáka. Jede autem.
Vedle něj sedí upravená blondýna v takový lehký blůzičce. Vzadu na sedačce sedí
malá holčička, celá maminka, jen v menším vydání, a vedle bratříček. Holčička
se směje. Klouček se směje a mamka s taťkou se taky smějou. Všichni se smějou.
Celej svět se směje. Slunce svítí jak pitomý. Jedou po krásný asfaltce, která
se klikatí mezi horama. Sjížděj dolů do prosluněnýho zelenýho údolí. Manželka
přejede svýmu vzornýmu chlapákovi po stehně. Naznačí mu tak, že večer si určitě
zaprcaj.
Chlapík
se jakoby usměje na půl huby. Takovej ten lascivní úcul, jako že ví, vo co de.
Krásný. Mám chuť si ho vyhonit. Všechny záběry jedou zpomaleně a hraje k tomu
přiteplená rokovka, něco ve stylu Bryana Adamse. Na závěr týhle idylky se
objeví text, že tohle je to nejlepší auto na světě, se kterým v klidu můžeš
odjet třeba na Jupiter a vyhodit tam z vokna zmrzlinu.
A
nejlepší na tom je, že si tenhle raketoplán i s tou blonďatou kundou můžeš vzít
na splátky. Jaký štěstí!
„Jirko,
dám si ještě,“ řvu.
„Řek
sem ti, aby si šel doprdele, Pihávku zasranej,“ začal zase řvát na celý kolo.
Pořád klel jak dlaždič. Pak se na chvíli odmlčel, ukrojil si kousek bůčku a
zapil to pivem, který si ubryndával do broušený sklenky na kořalku. Schválně,
aby se nemohlo říct, že v práci chlastá, když vlastně nemůže. Všichni ale dobře
věděli, že si do týhle nóbl sklenky bryndá celej večer.
Televize
mě začala srát. Chtěl sem si pokecat. Jenže všichni čuměli jak roboti.
Zhypnotizovaný tou zářící děvkou. Každej v ruce cigáro a na stole krýgl. Od
blikajících vajglů se zvedá modrej dým a pak smrdí u stropu, kterej je žlutej
jak chcánky. V rozích nálevny hnije plíseň.
„Jirko,
můžu si pustit jukebox?“
„Kurva
Pihávku, řek sem ti, aby si šel do hajzlu!!“