středa 7. září 2016

Oliver Ho v Praze představí Broken English Club

Tento rok je tomu dvacet let, co Oliver Ho na značce Blueprint vydal první nahrávku. Gathering EP je náměsíční výlet do království z křišťálu, kde Helmut Kohl prodává rohlíky a pije sifon. O rok později, v roce 1997, založil Richard Polson nakladatelství Surface a první release připravil právě Oliver Ho. First EP, s poutavě chladným obrázkem ponorky na etiketě, vyvolává tlakovou dekompresi už při letmém poslechu. Oliver Ho se díky svým prvotinám zařadil mezi úzký okruh producentů, kteří v technu viděli víc než jen hudbu na parket. A ze svého kurzu neustoupil ani po dvou dekádách. 16. září přijede do pražského Klubu Neone představit svůj nový provokativní projekt Broken English Club, který se zcela vymyká jeho dosavadní tvorbě.
"Je to poselství napsané v jazyku, kterému se dá porozumět jen při specifickém nastavení mysli a který zohledňuje to, odkud jsem přišli, kde jsme a kam míříme," pronesl Ho v roce 1997 v jednom z rozhovorů, které poskytl u příležitosti založení vlastních značek Meta a Light & Dark. Potřeba hned dvou nakladatelství byla zřejmá. Zatímco první z nich nabízelo spíše tribalové, tanečnější polohy, na Light & Dark jste mohli nalézt temná gradující monstra, futuristické obrazy kataklyzmatických rozměrů. Vznikly tak dvě značky, které nabízely odlišný pohled na elektronickou hudbu, dvě značky od jednoho producenta.









Snaha personifikovat své hudební polohy dala postupem let vzniknout mnoha jeho aliasům jako Seeker, Veil, Id, Life, Raudive nebo Zov Zov. Do každého z nich otiskl své originální postupy, představy, myšlenky a postoje. Nechává se inspirovat moderním uměním, literaturou a pohyby ve společnosti a nejinak je tomu i v případě zbrusu nového projektu Broken English Club. Ten nenabízí hudbu určenou pro taneční parket, jakkoliv má silnou energii. Sdělení je mnohem hlubší a jeho filozofie odkazuje na beatnickou generaci či hnutí Fluxus, které vzniklo na samém počátku šedesátých let a svým mimořádným vlivem zásadně změnilo pohled na umění jako takové.
Odklon Olivera Ho od dosavadního stylu komponování je čitelný už v jeho předchozím projektu Raudive, který v sobě kloubí prvky elektra, housu a tribalu. Jak ale Ho nedávno v jednom rozhovoru uvedl, ve studiu nahromadil materiál, který byl odlišný jak strukturou, tak celkovou náladou. To byl moment, kdy vznikla myšlenka na Broken English Club.











Ho začal více pracovat s živými nástroji, vokály a texty, které mají často sexuální charakter. Ty vznikají technikou, se kterou v šedesátých letech přišel spisovatel William Burroughs, duchovní otec beatnické generace. Ten začal vedle sebe skládat fragmenty konverzací, reklamních textů, novinové články v kombinaci s vlastními díly a vytvořil tak mozaiku, jejíž sdělení získávalo úplně nový rozměr. Často pak z celé stránky takového textu použil jedinou větu. Tuto techniku v případě Broken English Club můžeme dobře rozpoznat u textu ke skladbě Casual Sex. Ho zde nakombinoval otázky z interního dotazníku korporátní firmy o spravedlivých podmínkách na pracovišti a text z turistické příručky, která radí, jak se bezpečně pohybovat po Londýně v pozdních nočních hodinách.





Velmi provokativní je i vizuální podoba Broken English Club. Na obalech singlů, elpíček a posledního alba se objevují svázané ženy s roubíkem v ústech, pouta, rtěnky, boxery a různé pomůcky užívané především vyznavači sadomasochismu. Jak Ho ve svých rozhovorech uvádí, smyslem vizualizace přebalů není ale šokovat. Jde o jakési popření tradičního konsensu vnímání sadomasochismu širokou veřejností, která se na spoutané ženy dívá jako na oběti násilí. Nutno dodat, že ve vizuálním pojetí Broken English Club má prsty Juan Mendez (Silent Servant), který ví, jak uhodit hřebíček na hlavičku a dokáže propůjčit zdánlivě obyčejným věcem umělecký rozměr. Když pak posloucháte album Suburban Hunting, zjistíte, že holky v latexu a hudba k sobě tak nějak pasují.










To samé můžeme říct o videoklipech, které svým zpracováním opět odkazují někam k období beatníků a hnutí Fluxus, zejména pak k revolučnímu umělci jménem Nam June Paik. Například pro videoklip k písni Plastic Bag byl použit materiál zesnulého Paula Sharitse, jehož televizní filmové koláže patřily mezi ty avantgardní. Všechny tyto indicie nás svádějí k jednoduchému závěru. Broken English Club je osobitou reflexí společnosti, která se zmítá v podivné hysterii a neví kudy kam. Ho hledá alternativu. Nehodlá se zařadit a chce jít jinou cestu. Podobné tendence v elektronické hudbě lze sledovat například i na labelu Downwards. Kdysi velkovýrobna zbraní hromadného ničení dnes nabízí zcela odlišné žánry. Zakladatel birminghamské ikonické značky Karl O´Connor (Regis) svým typickým způsobem zvedá vůči hudebnímu světu prostředníček a nechává promlouvat hudbu kapel jako Dva Damas, Tropic of Cancer nebo Grebenstein.
Regis, stejně jako Oliver Ho, jsou vizionáři. Jsou to umělci, kteří posouvají hranice hudby dál bez ohledu na to, jaké ohlasy za to sklidí. I proto o těchto producentech mluvíme a píšeme po více než dvaceti letech. Pokud patříte mezi hladové posluchače, kteří se v klubech pachtí po hudební pestrosti, pak byste si vystoupení Olivera Ho v Praze neměli nechat ujít. Kromě koncertu Broken English Club předvede na akci Proces v Neone i dj set, ve kterém nechá zaznít práce ze své bohaté produkce.









sobota 16. ledna 2016

Únorový pátky ve čtvrtek. V zoo!



Proč pátek ve čtvrtek? 
Trpíme nihilismem a pálí nás prdel. 
Přiznat si vyhnání z ráje je bolestivý. 
Zvlášť, když sou kolem lidi, 
který si tuhle variantu neumí připustit.
 A tak kýváme, pijeme a jezdíme na dovolený.

Chceme přetvořit celou civilizaci! 
A začneme pátkem, ve čtvrtek!




/ ZOO BAR / PRAHA /




neděle 27. prosince 2015

U Čuráka

(Žirovnice 2010)

„Sorta sviní! Je to sprostá sorta sviní! Nic víc,“ řval vzteky hospodskej na celej výčep. Byl rudej jak rak. Jak spílal, tak prskal a čuráci a kundy se mu řinuli z huby, jako voda z protržený hráze. Dupal, jako by chtěl udusit to náhlý vzplanutí zla, který v něm dřímalo snad miliony let. Víc mu bejt nemůže. Pak si konečně vzal ten krýgl a dotočil mi jedenáctku. Bylo načase. Byl sem vyschlej jak důchodce.
„Neměl si sem ten krám vůbec věšet,“ říkám mu.
„Vo co ti de, čuráku?“ vyjel na mě. Žár hněvu svým dupáním zjevně neuhasil. Byl to takovej malej čert. Bejvalej masňák. Ovarová hlava.Velký zvíře prej.
Měl oválnej obličej, s červenýma tvářema. Stejně červenej měl i dlouhej rypák, kterej byl zaraženej mezi vykulenýma očima. Každýmu říkal čuráku. Tý hospodě jsme potom díky tomu začali říkat „U Čuráka“.
„Zdar, vole. Nezajdem večer k Čurákovi na jedno?“
Někdy jsme šli na pivo a Čurák měl prostě zavřeno. Prostě se mu nechtělo. Na dveřích vždycky nechával vzkaz, proč si dneska po práci nemůžeme ožrat držky. Jednou tam dokonce stálo „Divný datum.“ Tečka. Nic víc. „No neni to čurák?!“ napadlo by vás v tu chvíli.
Měl svý zdravotní neduhy. Po nějaký těžký autonehodě. Nepamatuju si přesně proč, ale nesměl jíst maso a chlastat. Jenže to dělal. Takže mu bylo pořád blbě a často byl kvůli tomu dost nasranej. A aby byl nasranej ještě víc, koupil do hospody televizi. Poutač na hovna. Každej, kdo teď příde do týhle plesnivý díry, by si nejradši ukroutil hlavu už ve dveřích. Pozdraví, objedná si pivo, sedne si na prdel a začne čumět. Jako by těch sraček za ten den nebylo dost.
„Tebe to jednou složí,“ povídám.
„A dyť je to pravdááá. Dyť je to pravdááá. Vole! Tys to neviděl!? Tys to neviděl!?“
„Viděl.“
„Nooo! Tak vidíš! Kurva!“
Kroutil hlavou a jeho škraně se rozklepaly jako sloní uši. „Vole, proč je sem pouštěj doprdele. Čuráky! Bordel! Kdo to bude živit?“ řval dál.
„Ty někoho živíš,“ ptám se.
„Co to meléééééš? Co to melééééš? Se na ně podívej. Doprdele! Ty budou dělat? Budou dělat?“
Jednou rukou se opřel o výčep, druhou o stěnu, nasadil kyselej ksicht a funěl. 
„Tak taky nedělej,“ říkám mu. „Nikdo to po tobě nechce.“
„Parchante zasranej. Co ty víš? Co ty víš? Cucáku. Vy se toho ještě dočkáte, parchanti zasraný. Vy ještě uvidíte, čuráci,“ a zase řval.
„Naleješ mi ještě pivo, Jirko?“
„Di doprdele!“ zaznělo mi v odpověď. Pak vzal půllitr, omyl ho vodou a strčil vztekle pod pípu. 
Začal jsem čumět na televizi. 
Zrovna mě v ní nějakej kokot vehementně ujišťoval o tom, že jsem ještě v daleko větší prdeli, než si vůbec myslim. 
„Ty si ještě nevzal svojí holku na super dovolenou ve svým skvělým fáru? Tak to ti ho ale nevykouří! Uvědomuješ si to?“ Pak zase jiná přednáška, na téma životní cíle. 
„Ty sis ještě nezaložil rodinu a nekoupil barák? Ve dveřích tě nevítá geneticky upravená žena a dva zasraně rozmazlený parchanti? Jakto? Jo aha. Ty si vlastně v prdeli. Děláš ve fabrice, po práci chlastáš pivo a pak si ho večer vyhoníš u porna. Takže na to vlastně nemáš. Nevěš hlavu, brácho!“ říká takovej sportovní chlapík v ležérním manšestrovým saku a s kučeravýma vlasama. 
Takovej šik buzerant prostě. Položí ti ruku na rameno a gestama tvýho dlouholetýho kámoše ti vyjeví celej ten fígl. 
„Puč si! Věř mi, Kemale. Jde o hovno. Skoro vůbec nemusíš splácet. Je to fakt cajk. Můžeš klidně honit dál. Zaručuji ti, že si ho můžeš klidně urvat.“
Ten, co ho poslouchá, má výraz, jako když se právě naučil srát diamanty.
„Díky, Roberte, teď to všechno konečně vyřešim a stará bude spokojená.“ 
Pak se chytnou vzájemně za ramena, smějou se, jdou někam za západem slunce a tam si ho vyhoní.
No a po těchhle oplzlých reklamách na štěstí, začíná snad nejoblíbenější seriál všech fungujících českých rodin. Ulice. Tahle nekonečná hromada hnoje běží snad už od doby kamenný. Zachycuje každodenní osudy běžnýho českýho dementa. Jediný, co tam neni vidět, je, jak kdo vypadá při sraní.
A to mě na tom právě nebaví, takže sem to nikdy neviděl. Dneska mám premiéru, ale myslim, že se půjdu radši vysrat.
Objednám si další pivo a letim. Dám si načas a chvíli čuchám svůj smrad. 
Vrátim se krásně vysranej a na stole se na mě směje další pivo.
Debiloviny skončily a začínaj další debiloviny. Tentokrát si tam dámy a páni v róbách vyměňujou úsměvy. Podávaj si ruce a objímaj se. „Lucka Bílá je prostě skvělá ženská. Umí si úplně sama uvařit mlíko a vyluxovat pokojíček. A proto jí dávám tuhle cenu, za nejlepší remix na Jardu Uhlíře,“ říká obří hlava, která je tak obrovská, že se nevejde do kamery.
Pak přiběhnou kozy a odnesou si cenu za nejlepší zpěvačku roku. Všichni tleskaj a provolávaj sláva. Následujou rozhovory. U nich se střídaj nádherný lidi. Víc nádherný lidi snad ani pro tenhle večer vybrat nemohli. Všichni jsou šťastný. Fakt. Vážně je to prostě skvělý.
„Jirko, nalej mi ještě,“ řvu na Čuráka.
Ten se kymácí a dělá, že mě neslyší.
„Nedám ti už. Di doprdele, Pihávku.“ Jeho oválnej obličej je zase rudej jako májovej průvod.
 „Si myslíš, že si sem přídeš a budeš dělat chytrýho? Nic ti nenaleju. Táhni, ti říkám!“ Chvíli si něco remcá a za chvíli mi na stole přistane další kousek.
Zprávy. Konečně. Celý osazenstvo se určitě nemohlo dočkat týhle chvíle. Jsou tady nejdůležitější události dnešního dne, který uvádí sexbomba Lucka Borhyová a samozřejmě i její kozy. Než začalo tohle živý vysílání, musela vyhulit minimálně patnáct ptáků, protože sem takhle naběhlý rty snad nikdy neviděl.
Lucka má ale vážnej výraz. Možná má v prdeli kolík. Těžko říct, ale v tom bude něco jinýho. No jo, já zapomněl, ve světě se totiž něco děje – a vole! Neni to prdel. Fakt ne. Všichni jsme totiž v ohrožení. Zabije tě buď umělý žrádlo, nebo terorista. Jenže to ti může bejt vlastně jedno, protože evidentně stejně chcípneš v práci. Páni s kravatama se totiž dneska dohodli na tom, že slovo důchod vymažou ze slovníku.
No a pak nesmí chybět pár chytlavých obrázků z nějaký přírodní katastrofy. Podívej se na tu svini přírodu, jak je ta děvka nebezpečná. Buď rád, že sedíš doma na prdeli, ty debile. Na co si vlastně stěžuješ!
No a nechybí kulervoucí reportáž o imigrantech, který se na nás řítí ze všech stran. Maj obrovský zuby, kterýma žerou sklo. Nesou sem všechny nemoci světa, smrdí a určitě chtěj vomrdat naše manželky.
Zprávy končí a zase běží reklama a zase je tam nějakej buzerant s úsměvem. Teď má hnědý triko s krátkýma rukávama. Sympaťák. Takovej ideál správňáka. Jede autem. Vedle něj sedí upravená blondýna v takový lehký blůzičce. Vzadu na sedačce sedí malá holčička, celá maminka, jen v menším vydání, a vedle bratříček. Holčička se směje. Klouček se směje a mamka s taťkou se taky smějou. Všichni se smějou. Celej svět se směje. Slunce svítí jak pitomý. Jedou po krásný asfaltce, která se klikatí mezi horama. Sjížděj dolů do prosluněnýho zelenýho údolí. Manželka přejede svýmu vzornýmu chlapákovi po stehně. Naznačí mu tak, že večer si určitě zaprcaj.
Chlapík se jakoby usměje na půl huby. Takovej ten lascivní úcul, jako že ví, vo co de. Krásný. Mám chuť si ho vyhonit. Všechny záběry jedou zpomaleně a hraje k tomu přiteplená rokovka, něco ve stylu Bryana Adamse. Na závěr týhle idylky se objeví text, že tohle je to nejlepší auto na světě, se kterým v klidu můžeš odjet třeba na Jupiter a vyhodit tam z vokna zmrzlinu. 
A nejlepší na tom je, že si tenhle raketoplán i s tou blonďatou kundou můžeš vzít na splátky. Jaký štěstí!
„Jirko, dám si ještě,“ řvu.
„Řek sem ti, aby si šel doprdele, Pihávku zasranej,“ začal zase řvát na celý kolo. Pořád klel jak dlaždič. Pak se na chvíli odmlčel, ukrojil si kousek bůčku a zapil to pivem, který si ubryndával do broušený sklenky na kořalku. Schválně, aby se nemohlo říct, že v práci chlastá, když vlastně nemůže. Všichni ale dobře věděli, že si do týhle nóbl sklenky bryndá celej večer. 
Televize mě začala srát. Chtěl sem si pokecat. Jenže všichni čuměli jak roboti. Zhypnotizovaný tou zářící děvkou. Každej v ruce cigáro a na stole krýgl. Od blikajících vajglů se zvedá modrej dým a pak smrdí u stropu, kterej je žlutej jak chcánky. V rozích nálevny hnije plíseň.
„Jirko, můžu si pustit jukebox?“
„Kurva Pihávku, řek sem ti, aby si šel do hajzlu!!“
















středa 17. prosince 2014

Složitá situace ve světě / Vyjádření kajakáře Vébra

Pytel hnoje a kilo sraček. Tupá špína co smrdí jak hnijící tělo sovy. Zkurvená a zhovnělá pseudomikrogení hovno! Píšťalka na sračky. Já seru a seru. Pořád jenom seru. Od rána do večera seru. Ráno vstanu a vyseru hovno a to pak seru celej den. Tahám to ve střevech jako bláto z koně. To co žeru, to taky seru. Tak to vždycky bylo a tak to vždycky bude a taky že z hovna bič neupleteš. Hoven je plnej svět. Lidi si je přehazujou sem a tam a tvářej se u toho jak když věší čerstvě vypraný prádlo. Je to jedno. Každej na to sere. Jsme jak díra na ty hovna. Celej den stojíš a tupě čumíš do tmy, žereš, a pak to sereš!






čtvrtek 17. července 2014

Dead Head / Díl třetí





Mrtvá Hlava se do betonového sklepení Cafe v lese vrací téměř po roce. Možná by tomu tak bylo dřív. Možná kdyby jsme nepočmárali celé sklepení lesa opravdu nemravnými nápisy a nekřesťanskými kresbami znázorňující pohlavní styk různých zvířat a lidí, možná kdyby jsme barmanky nečastovali adresnými lichotkami na jejich poprsí a neponoukali je k věcem, jež znázorňovala naše umělecká díla na zdech. 
Naštěstí provozní Cafe v Lese má srdce na pravém místě a pochopil, že naše duše a záměry jsou čisté, jako studánka v hlubokém lese a že naším hlavním cílem je šířit kulturu a techno v jeho nejryzejší a nejtemnější podobě. 
Amen
Návrat Dead Head do Cafe v Lese bude velkolepá záležitost. Z oken už od pátečního rána budou viset národní vlajky, standarta prezidenta, prezident a u vstupu se budou rozdávat kremrole od babičky. 
V hlavní roli této parádní taškařice bude hlavně techno. V jakém stylu napoví odkazy na hudební produkci jednotlivých vystupujících. Každý z nich nabídne trochu odlišné podání techna, všichni mají ale kladný vztah k chladné a deepové poloze skladeb. Ve zkratce by se dalo říct, že Dead Head bude mít postupný vývoj. Rozhodě nepůjde o pouštění tupých rytmů a přešlapávaček.

VALOA/ Prvním hostem je Valoa, člen party kolem Dirty Corner recordings. Jeho jméno jste mohli zahlédnout plakátech menších i větších hudebních akcí po celé ČR. Valoa má díky čtrnáctileté praxi za gramcema velký hudební rozhled. Začínal na downtempu, triphopu a nu-jazzu. V roce 2004 ho smetla dubstepová vlna u které vydržel poměrně dlouhou dobu. Nyní se jeho sety pohybují ve vodách UK bass a techna. Co od něj můžete na Dead Head čekat naleznete zde.


KREDENC/ Dalším účinkujícím je nenápadná postavička skrývající se za pseudonymem Kredenc. Kredenc se na line upech moc neobjevuje, i když by si to zasloužil. Je to hlavně proto, že současným místem jeho trvalého pobytu je Japonsko. Kredenc se na naší malé taneční scéně vyskytl už v roce 1997.  Za tu dobu toho viděl a slyšel hodně. I díky tomu má vytříbený vkus a při poslechu jeho setu nehrozí že by si hudební fajnšmekři nepřišli na své. Kredenc se v současné době nejlépe vyjímá v dubu. V jakých barvách můžete posoudit zde.


PLUGE & DIALECT/ Pořádnou dávku temnoty na Cafe v Lese snesou dva domácí techno pionýři z Transporta records Dialect a Pluge. Kluky jste mohli slyšet například na techno Terminálu B na Nákladovém nádraží Žižkov po boku producentů Sigha a Shifted, nebo na akci Nuestadt Multimedia společně s půlkou projektu Cassegrain - Evirgenem. Dialect a Pluge toho ale za sebou mají daleko víc, třeba resuscitaci kaprů v Třeboni, či soutěž v potichém nalézání do traktoru ve Švábově, kde se umístili na nádherném pátém místě za opravdovými favority této disciplíny. 



_IT_/. Dead Head nebude tentokrát jen o hudbě. O Vizuální podkres a dokres se postará génius ve svém oboru Igor Teichman alias _IT_.